Řidič byl uznán rozhodnutím Magistrátu města Chomutova z přestupku, kterého se měl dopustit v červnu 2007 tím, že v obci řídil vozidlo rychlostí 52km/h (po započtení odchylky měřícího zařízení ±3km/h). Řidiči byla uložena pokuta 1500 Kč a náhrada nákladů správního řízení ve výši 1000 Kč. Řidič se odvolal ke Krajskému úřadu Ústeckého kraje, který odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí magistrátu. Řidič napadl toto rozhodnutí v dubnu 2008 u krajského soudu, který mu dal za pravdu.
Krajský soud shledal, že nedošlo k naplnění materiálního znaku přestupku. Krajský soud přihlédl zejména k tomu, že žalobce překročil hranici nejvyšší povolené rychlosti pro motorová vozidla v obci toliko o 2 km/h, což vyhodnotil jako bagatelní překročení rychlosti, které je v běžném provozu řidičem jen stěží seznatelné a ohlídatelné. Navíc k překročení nejvyšší povolené rychlost nedošlo podle krajského soudu přímo v městské aglomeraci, nikoliv v blízkosti škol, či přechodů, nýbrž na rovném a přehledném úseku komunikace v místech těsně před koncem obce Chomutov.
Tento rozsudek napadl krajský úřad kasační stížností k NSS. Vycházel přitom z úvahy, že k naplnění materiálního aspektu přestupku došlo, protože tím, že zákonodárce nastavil rychlostní limit, současně nastavil hranici, kdy je vysoká rychlost jízdy společnosti nebezpečná. Správní orgán podle stížnosti KÚ nedisponuje žádným prostředkem, jak rozeznat významná a bagatelní překročení rychlosti. Strana řidiče se ke kasační stížnosti vyjádřila, že že argumentace krajského úřadu je dle jeho názoru motivována snahou, aby se obcím vrátily formou pokut i za banální překročení povolené rychlosti finanční prostředky vložené do nákupu silničních radarů pro obecní policii.
NSS nejprve rozsáhle rozebral svou vlastní judikaturu a judikaturu Nejvyššího soudu. Obecně vycházel z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek. Nelze tedy souhlasit s argumentem stěžovatele, že překročení nejvyšší povolené rychlosti, byť o jediný kilometr, naplňuje vždy a bez dalšího materiální znak přestupku.
Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě. Nelze vyslovovat žádné paušální závěry o tom, že např. míra společenské nebezpečnosti překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/h je natolik mizivá, že nedosahuje intenzity přestupku, zatímco u překročení nejvyšší povolené rychlosti o 10 km/h již tomu tak je. Teprve poté, co je zjištěno naplnění materiálního znaku přestupku, může správní orgán dojít k závěru, že konkrétním jednáním obviněného byl spáchán přestupek.
Z hlediska správního práva konstatuje NSS, že správní orgán je povinen zjistit, zda došlo k naplnění jak formálních, tak i materiálních znaků přestupku. V souzeném případě je zde v prvé řadě okolnost spočívající v prokázaném překročení nejvyšší povolené rychlosti pouze o 2 km/h, která, jak již bylo řečeno, sama o sobě nepostačuje k závěru o nedostatku materiální stránky přestupku, nicméně měla by vést správní orgán k tomu, aby na materiální stránku daného jednání zaměřil svou pozornost.
Co dodat k tomuto výroku?
Tento spor skončil vítězstvím zdravého rozumu. Použitá argumentace by měla pomoci řidičům v jiných případech, aby se mohli úspěšně bránit proti obecní rychlostní šikaně. Neplatí však univerzálně, soud bude pokaždé rozhodovat o každém dalším případu znovu, a je pravděpodobné, že kromě okolností skutku bude výrok bude záviset i na fundovanosti členů senátu a ovlivnitelnosti jeho členů ze strany správních orgánů.
V tomto případě sehrály hlavní roli tyto argumenty:
– řidič překročil maximální dovolenou rychlost o 2 km/h, což je hodnota, kterou nemůže spolehlivě postřehnout ani uhlídat
– řidič překročil rychlost v místě, kde sice byla uzavřená obec, ale nikoli městská aglomerace, tedy např. obydlené stavby
– řidič projevil dostatečnou vytrvalost a nespokojil se s povrchními závěry správních orgánů
Rozsudek najdete pod číslem 5 As 104/2008 – 45 na stránkách www.nssoud.cz
