V tomto příspěvku se pokusíme poskytnout motoristům reálný pohled na další judikát NSS, který média prezentovala jako „přelomový“. Ve skutečnosti nic přelomového neobsahuje.
Jako jeden příklad za všechny mylné interpretace tohoto rozhodnutí uvádíme článek na webu idnes.cz s titulkem Padesátku v obci podle soudu neurčují jen značky, ale i zastavěnost území. Podobně bylo rozhodnutí prezentováno i v jiných médiích a podle našeho názoru nesprávně. Právě výše citovaný titulek je toho důkazem, neboť v tomto případě rozhodovaly nikoli značky, ale zastavěnost území obce.
Srozumitelnější formou prezentuje rozsudek tisková zpráva NSS.
Předmětným rozhodnutím je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 183/2012 ze dne 20. března 2013
Především předesíláme, že rozsudek NSS se vztahuje pouze na tento případ a i když argumentaci v něm použitou lze vztáhnout na jiné obdobné případy, neznamená tento rozsudek automaticky, že i v jiných případech přejmou správní orgány stejnou praxi. Vždy budou hrát roli okolnosti konkrétního skutku, pro které bude nutné každý další podobný skutek posuzovat znovu.
Pro úplnost také uvádíme přesné znění § 2 pís. cc) zákona č. 361/2000 Sb.
cc) obec je zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují,
V tomto případě naměřila v roce 2010 městská policie u řidiče jedoucího na předměstí města Děčína rychlost jízdy 108 km/h, za což mu byla ve správním řízení uložena pokuta 5000 Kč a uložen zákaz řízení na půl roku. Správní orgán měl za to, že řidič porušil maximální dovolenou rychlost v obci, která činí 50 km/h. Řidič naproti tomu namítal, že do města Děčína přijel po místních komunikacích, přesněji po staré Ústecké silnici, a nikde nezaznamenal značku označující začátek obce, takže se porušení povinnosti může vztahovat k limitu 90 km/h. Krajský soud rozhodl v neprospěch řidiče a ten podal kasační stížnost.
Řidič argumentoval, že komunikační závada spočívající v absenci značky nemůže vést k uplatnění sankcí vůči němu, ale měla by být přičítána k tíži Magistrátu města Děčín. Zmínil, že rychlejší jízdou v obci než 50 km/h řidič nemusí vždy porušit obecnou rychlost 50 km/h, neboť citované omezení spadá do místní úpravy obce podle § 61 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Z § 2 písm. cc) zákona dále vyplývá, že označení místa odkud se uplatní omezení rychlosti pro jízdu v obci je místní úpravou. Řidič nemůže během jízdy předvídat a domýšlet si, jakou místní úpravu příslušný správní orgán obce zvolil, či jakého účelu a důsledku chce osazením nebo neosazením dopravní značky dosáhnout.
Ústavní soud uvedl následující:
– naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
– pro interpretaci, zda se žalobce nacházel v obci (aniž projel kolem značky označující její začátek) a zda byl povinen dodržet maximální povolenou rychlost 50 km/h, je nutné kromě výkladu jazykového zohlednit i výklad teleologický a systematický
– Obec je v § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu vymezena primárně jako zastavěné území. Právě zastavěnost představuje základní a klíčový znak charakterizující území obce.
– Přijede-li řidič po pozemní komunikaci do zastavěného území, měl by s ohledem na bezpečnost ostatních účastníků provozu, potenciálních chodců, zvířat nebo ochranu majetku svoji rychlost přizpůsobit jízdě v zastavěném území, bez ohledu na skutečnost, zda projel kolem značky vymezující začátek obce či nikoliv.
Další posuzování skutku soudem se tedy soustředilo na otázku, zda řidič věděl či mohl vědět, že se nachází v obci, a to přesto, že neprojel kolem značky označující začátek obce. Zde však proti verzi řidiče hovořilo hned několik skutečností:
– řidič bydlí 15 km od Děčína
– řidič uvádí, že je zkušeným řidičem, v Děčíně patrně před spácháním skutku opakovaně autem jezdil
– řidič uvádí, že vezl známému brambory na konkrétní adresu, což nasvědčuje, že místopis zná
– řidič projížděl místy, které nasvědčovaly, že se nachází v obci (charakter zástavby apod.)
– atd.
Tedy, v tomto případě, řidič měl a mohl vědět, že se nachází v zastavěném území, čímž bylo dáno zavinění.
Jsou to právě tyto uvedené okolnosti, které umožnily oběma soudům učinit výrok o vině. V případě, že by řidič býval neumožnil tuto argumentaci (navíc sám vlastní nepříliš věrohodnou výpovědí před správním orgánem i před soudem), pravděpodobně by mu zavinění nebylo prokázáno. Například mohlo také vyjít najevo, že v Děčíně byl poprvé, ztratil orientaci, zástavbu nevnímal kvůli snížené viditelnosti apod. To ostatně připouští i sám soud: Nad rámec lze poznamenat, že za určitých specifických okolností, kdy řidič přijede do obce po komunikaci, která v rozporu se zákonem není osazena značkou začátek obce, a kdy s ohledem na nízkou hustotu zástavby, ráz okolní krajiny nebo další okolnosti konkrétního případu nebude možné spravedlivě seznat, že se vozidlo již nachází v obci, bylo by možné závěr o absenci zavinění řidiče dovodit.
Pro úplnost uvádíme ještě následující postřehy:
– soud konstatoval, a to zcela v souladu s dikcí zákona č. 361/2000 Sb., že primární pro určení, zda se jedná o obec, je zastavěnost území a až poté označení jejího začátku a konce. V praxi může nastávat a také pravidelně nastává případ, že značka označující začátek popř. konec obce je umístěna mimo zastavěnou oblast. Takové uspořádání často využívají mmj. obecní policie k výběru pokut za rychlost. V takovém případě lze výrok soudu velmi dobře použít pro obhajobu toho řidiče, který se stane obětí těchto klamavých praktik, a to k podpoře argumentace o chybějící materiální stránce přestupku.
– rychlost 108 km/h v obci, ale i mimo ni, lze i za běžných okolností uhájit poměrně těžko. Tento pokus tedy pokládáme za předem odsouzený k neúspěchu.
– jak řidič v průběhu jednání uváděl, spěchal, protože obdržel zprávu od své ženy, že se jí udělalo špatně. Obhájce se měl zaměřit na to, zda se nejednalo o jednání v krajní nouzi, vzhledem k tomu, že řidič se nacházel 15 km od svého bydliště, dojezdová doba sanity je delší než by byla jeho doba jízdy a doma byly s manželkou pouze děti. V tomto případě není relevantní, zda byla manželka následně lékařsky ošetřena nebo nikoli
Celá obhajoba řidiče byla očividně překombinovaná, řidič uváděl celou řadu okolností, kterými si zřejmě chtěl ve svízelné situaci pomoci, ale které směřovaly k znevěrohodnění jeho výpovědi jako celku (pytel brambor, nepříliš pravděpodobná trasa jeho cesty apod.) Dá se tedy říci, že k neúspěchu své obhajoby přispěl nemalou měrou řidič sám.
Doufáme, že tento krátký rozbor pomůže řidičům se zorientovat v nesmyslných a zavádějících informacích, která prezentují některé servery.
